Internát? Peklo na zemi.

6. září 2017 v 15:39 |  akademiki
Ahoj.
Jak jsem psala, chtěla jsem psát, nebo-li začít psát novou rubriku s názvem Akademiki, alias internát.
Tak dojela jsem v sobotu a v uterý ráno odjížděla.

Důvod byl prostý.
Za prvé, nikdy jsem na intru nebyla a nebyla jsem zvyklá na takový studentský život.
Dojela jsem do Mariánek ( Jela jsem sama, protože máma musela být v práci, bratr byl služebně pryč a s přítelem od mamky bych nejela ani za ho..)
Dojela jsem tam, šla jsem za vychovatelkou vše podepisovat, dala mi klíče a šla jsem na pokoj.
A už jsem věděla, že to bude velmi zlé, přišlo mi to tam jak na ubytovně ( Na které jsem nikdy nebyla :D ) ale viz fotky.
Tak jsem se ubytovala a šla jsem si před intr zapálit.
Pak došla spolubydlící, byla fajn, neříkám nic.
Neděle večer nebyla ještě tak zlá, ale když jsem viděla ty lidi, no..bylo to zlé.
Ani jsem o sobě nevěděla jak je nesnáším.

Uběhla noc a bylo pondělí, první školní den.
Jediná výhoda byla ta, že jsem školu od intru měla asi 2 min pomalé chůze.
Došla jsem do školy o které se tvrdilo jak je prestiž. a už jsem chtěla utéct.
Škola ještě za Marie Terezie jak byla stará, kantoři velmi neochotní, ale což, šla jsem do třídy.
Bylo tam minimálně 30 lidi, házeli po sobě propisky, kelímky, jídlo, no děsný.
Byla jsem zvyklá, že nás ve třídě bylo 7 protože to byla soukromá škola a zrovna nejlevnější a kvůli tomu na ní nechodil každý.
Tu hodinu jsem tam přežila a šla na intr.

A už to začalo, otázky jako co tady budu dělat když nikoho neznám?
Přišlo mi to jako kdybych tam už byla minimálně měsíc.
A nastalo to co dlouho nebylo, moje "milovaná" kamarádka deprese.
Popravdě, chtěla jsem se sbalit a směr Plzen.
Klepala jsem se, žalůděk mě bolel jako kdybych měla za chvíli umřít a chtěla jsem pryč.
Na snídaně, obědy, večeře jsem ani nechodila, kecám jednou jsem byla na večeři, dala jsem si 2 lžičky a musela jsem jít pryč, protože se mi zdálo, že na mě každý hledí.

Večer jsem šla za vychovatelkou, že internár prostě nezvládám, že musím pryč, zkoušela mě "ukecávat" že si tam zvyknu, ale vážně ne, máma musela na druhý den přijet do Marianek at mi podepíše papíry ( i když nechápu proč když jsem plnoletá) ještě ten večer jsem se sbalila a těšila se konečně domů.

Takže konec zní tak, nikdy internár, nikdy, nikdy a nikdy.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama