Mé mládí s marihuanou.

23. února 2018 v 15:43
Ahoj.
Zase po delší době dávám článek, já vím, ale jak se dozvíte v tomto článku, tak už není ani žádná motivace, nebo nálada ať píšu články které z 97% nebudou nikoho zajímat a podstatě si to budu psát sama pro sebe.
Tak doufám, že se Vám to bude aspoň "trochu líbit" nebo Vás to bude zajímat.
- Za každý komentář budu ráda :)

Ahoj, můj dejme tomu "příběh" začal v 16cti letech. Našla jsem si přítele který byl hulič, tak jsem si řekla, že když si dám jednou za čas brčko, že to bude okay, jednou jsme si dali spolu a co si budeme, bylo to tak v té době na můj žalůdek tak silné, že to nedopadlo dobře.
Od té doby jsem zanevřela na trávu a začalo mi kolovat v hlavě, že to je zlé a že můj přítel ji musí okamžitě přestat hulit, no samo sebou že po tom byl rozchod.
Umínila jsem si, že je to kvůli tomu, že jsem nechtěla hulit, po necelém roce jsme se odstěhovali pryč z konkrétního města a tak to začalo.


Trávu jsem začala kouřit 2-3x týdně ( což bylo pro mě ze začátku něco, když jsem na to nebyla zvyklá
Začala jsem chodit na jinou střední školu a v mé třídě bylo 90% lidi kteří hulili, takže se tomu nedalo moc vyhnout, začala jsem si kupovat 1-2g ale vydrželo mi to na delší dobu, takže jsem si furt říkala, že je to ok. Ale jak jsem byla ve městě nová tak jsem nikoho neznala a a uzavírala se do sebe a k tomu se mi perfektně hodila tráva, začala jsem hulit 2-3 brčka denně a moje myšlení se též začalo měnit, ztrácela jsem motivaci, chuť o něco bojovat a prostě jsem si říkala, že stejně to je vše v prdeli když jsem přišla o..... říkejme mu třeba Martin. Najednou mi kamarád od kterého jsem si kupovala trávu navrhl, že by mi prodal houbičky jestli chci, že halucinogeny mě budou bavit, samo sebou že ano a moooc :-) houbičky jsem si od koupila minimálně 5x po 30 houbičkách do toho hulila a zkoušela do toho jíst xanax ( dětská droga" :D )


Za těch pár let co hulím jsem se strašně změnila, chování, nálady, názory, chování k lidem. Podstatě jsem radši sama a dám si brko než abych trávila čas ve společnosti lidi , tak už to mám nastavené, většina lidi v mém věku se baví, chodí na koncerty, na párty a užívají si života
.
Ale já? Jsem ráda když mám volno a můžu si odpočinout i když si to tak vezmu, tak hulím i v práci abych se odreagovala, takže už nehulím jen jednou za čas abych se zasmála a byla štastná, ale hulím kvůli tomu, abych byla aspoň trochu v pohodě a nemusela všechny posílat do prdel*
Takže chci říct, než si dáte své první brko, uvažujte jestli dokážete říct ne, nechci, nebudu si kupovat, nebudu do toho dávat 70% výplaty. Nechci kvůli tomu přijít o vzdělání/práci a hlavně nechci přijít o lidi které mám rád/a¨
Peace.
 

Proklínám ty tvoje ústa proklínám

5. prosince 2017 v 19:59
Proklínám, tvé krásné..modré oči proklínám
Proklínám. proklínám tvůj úsměv medový.
Proklíná, ty tvé sladké polibky proklínám.
Prokliným, proklínám ten den, kdy jsem Ti sbohem řekla jen.

Internát? Peklo na zemi.

6. září 2017 v 15:39 |  akademiki
Ahoj.
Jak jsem psala, chtěla jsem psát, nebo-li začít psát novou rubriku s názvem Akademiki, alias internát.
Tak dojela jsem v sobotu a v uterý ráno odjížděla.

Důvod byl prostý.
Za prvé, nikdy jsem na intru nebyla a nebyla jsem zvyklá na takový studentský život.
Dojela jsem do Mariánek ( Jela jsem sama, protože máma musela být v práci, bratr byl služebně pryč a s přítelem od mamky bych nejela ani za ho..)
Dojela jsem tam, šla jsem za vychovatelkou vše podepisovat, dala mi klíče a šla jsem na pokoj.
A už jsem věděla, že to bude velmi zlé, přišlo mi to tam jak na ubytovně ( Na které jsem nikdy nebyla :D ) ale viz fotky.
Tak jsem se ubytovala a šla jsem si před intr zapálit.
Pak došla spolubydlící, byla fajn, neříkám nic.
Neděle večer nebyla ještě tak zlá, ale když jsem viděla ty lidi, no..bylo to zlé.
Ani jsem o sobě nevěděla jak je nesnáším.

Uběhla noc a bylo pondělí, první školní den.
Jediná výhoda byla ta, že jsem školu od intru měla asi 2 min pomalé chůze.
Došla jsem do školy o které se tvrdilo jak je prestiž. a už jsem chtěla utéct.
Škola ještě za Marie Terezie jak byla stará, kantoři velmi neochotní, ale což, šla jsem do třídy.
Bylo tam minimálně 30 lidi, házeli po sobě propisky, kelímky, jídlo, no děsný.
Byla jsem zvyklá, že nás ve třídě bylo 7 protože to byla soukromá škola a zrovna nejlevnější a kvůli tomu na ní nechodil každý.
Tu hodinu jsem tam přežila a šla na intr.

A už to začalo, otázky jako co tady budu dělat když nikoho neznám?
Přišlo mi to jako kdybych tam už byla minimálně měsíc.
A nastalo to co dlouho nebylo, moje "milovaná" kamarádka deprese.
Popravdě, chtěla jsem se sbalit a směr Plzen.
Klepala jsem se, žalůděk mě bolel jako kdybych měla za chvíli umřít a chtěla jsem pryč.
Na snídaně, obědy, večeře jsem ani nechodila, kecám jednou jsem byla na večeři, dala jsem si 2 lžičky a musela jsem jít pryč, protože se mi zdálo, že na mě každý hledí.

Večer jsem šla za vychovatelkou, že internár prostě nezvládám, že musím pryč, zkoušela mě "ukecávat" že si tam zvyknu, ale vážně ne, máma musela na druhý den přijet do Marianek at mi podepíše papíry ( i když nechápu proč když jsem plnoletá) ještě ten večer jsem se sbalila a těšila se konečně domů.

Takže konec zní tak, nikdy internár, nikdy, nikdy a nikdy.




 


Slzy v očích slova na jazyku.

28. srpna 2017 v 13:53
Všichni to známe.
Chceme někomu něco říct, ale nejde nám to, máme slzy v očích a "brní nás jazyk" místo toho at řekneme to, co tu druhou osobu může bolet, tohle si já vybavím pod slovem " Umění mlčet "

Určitě je velký rozdíl mezi :
- mít vlastní názor
a
- Umění mlčet.

V mém případě je občas dobré umět mlčet, protože mám občas "prořízlou pusu" a řeknu i to co nechci, nebo-li řečeno svůj názor na určitou věc podám ve špatném formátu.

- Ale umění mlčet je velmi duležité.
Známe to všichni, pohádáme se s někým, řekneme mu něco co nás mrzí, ale bohužel to nejde už vrátit zpět a my toho litujeme, někdy až do konce života, protože osoba které jsme řekli něco zlého už o to nemá zájem.

Umění mlčet je to, když sice něco chceme říct, ale víme, že se to bud zrovna nehodí, nebo víme, že můžeme slovem/slovami ublžít, tak radši tu myšlenku vypustíme a řekneme radši pravý opak slova než mělo být použito

Rovnost v této době?

27. srpna 2017 v 8:53
Řekněme si to tahle.
V této době hledat rovnost? Určitě ne.
Nemůžeme čekat, že ve 21.století rovnost bude, když nebyla ani v minulosti.
Už v minulosti byla rozdělaná rovnost mezi žen a mužů.
Ženy nemohly volit, ale muži ano, když si vzpomeneme na dějepis ze základní školy tak už tam se učilo, že muži měli větší "výhody?" než my ženy.

Naprosto nesouhlasím, protože jsem feministka a vím, že my ženy dokážeme to co muži, né-li muži.
Narození dítěte, domácnost, práce vše.
Ano, určitě většina z nás nepoleze na střechu a bude dávat na ni dávat tašky.
Ale málo jaký muž dokáže pečovat o dítě, uklidit, uvařit a ještě přidat fotku na facebook (joke)
Ale vyjímky se určitě najdou třeba můj bratr své snoubence pomáhá.
Ale můžou být i případy kdy manžel dojde z práce a nic nedělá, žejo.


Alias, rovnoprávnost v dnešní době neexistuje.

Obnova blogu.

27. srpna 2017 v 8:28
Takže ahoj po delší době.

Opět se omlouvám za neaktivitu, ale znáte to, celé léto v práci, takže jsem ráda, že občas žiji normální život s kamarády.
Léto nám uteklo jako voda a pro některé z nás opět začíná školní rok.

Poprvé za život budu na internátu, takže nervozita tam určitě je a otázky typu: Co, jak, proč.
Ale má to i nějaké výhody, určitě budu mít více času na učení ( Protože v Marijánkách nikoho neznám, tak budu hlavně na intru na internetu a budu se učit) .
Takže chci vytvořit novou rubriku : Můj život na intru.
Podstatě to budou každodenní články o tom jaké to tam je, jak to probíhá a pod.
Takže doufám, že články budou aspoň trochu čtené a budou Vás bavit

Natáčení?

26. března 2017 v 17:08
Takže ahoj, zase po nějaké delší době píšu.
Bohužel poslední týdny nemám vůbec čas..buď mám školu a nebo jsem v práci..
Ale k tématu .
Poslední dny jsem začala sledovat pár lidí kteří natáčí na yt ( Ne, nejsem fanoušek :D )
Pak jsem se dostala i k tomu, že jsem prokoukla pár videii ( cover) a musela jsem to hned začít v hlavě komentovat co k tomu chybí a co je naopak strašně dobrý.
A teď ta myšlenka.
Co kdybych začala točit své názory na blog?
Je jedno jestli ohledně coverů nebo každodenního videa.
Spíš jde o to jestli by to někdo sledoval, nebo bych to spíš natáčela sama pro sebe :D :)

- stačí napsat komentář jestli ano, nebo ne.
Těším se na Váš názor.


Nemám už vážně navštívit psychiatra?

12. března 2017 v 4:22
Ano vím, tento blog vážně asi používám jako svůj deníček, ale potřebuji se vypsat, jinak nevím jak by to dopadlo.
Znáte ten pocit, že se po ránu probudíte a už víte, že den bude špatný?
Příklad.
Dnes ( vlastně už včera)
Jsem se probudila o půl 1 odpoledne ( Protože jsem usnula až ve 4 hod ráno, poslední dobou se mi usíná dost zle, buď neusnu vůbec a jedu 24hodin bez spánku, nebo se každou chvilku probudím)
Odpoledne jsem se probudila a už zlá nálada, mohlo to být i kvůli tomu, že jsem se probudila a nikdo doma nebyl.
Pak jsem si uvědomila, že jdu na noční, že opět němám o víkendu volno a nemůžu si nikam zajít.
Tak jsem se probudila, šla jsem si zapálit, něco málo pojedla, podívala se na Simpsnovi oblekla se, namalovala a jela.
Myslela jsem, že normální lidi v sobotu v 5 hodin nepojedou autobusem, ano autobus musel být plný.
Když se uvolnilo místo tak jsem si sedla a doufala, že si nikdo nepřisedne, no určitě jak jinak musel si sednou vedle mě..
Ve městě xxx lidí, takže strašný.
Když jsem jela do práce tramvají tak když jsem se tak rozhlížela kolem sebe každý se jen mračil, tak jak má mít člověk dobrou náladu, ještě do toho se přidávalo datum 11... dneska by to byl rok a 3 měsíce s Martinem.
Už od 10večera jsem chytla takovou svou náladu, ale jen jsem si říkala v pohodě..to přejde.
No, bohužel nepřešlo.
Když jsem seděla v kanceláři, zhasnula jsem světla a jen se dívala do telefonu začala mi hrát jedna smutná písnička za druhou... takže nic moc pocit popravdě..
Ale stále jsem si říkala, Adélo ukldni se, hlavně nezačni 'depkovat' no a co jsem začala? Přesně tak, vzpomínat a koukat na fotky.
Jasný, najel mi profil Martina a hned úvodka jak se svou přítelkyní a dávají si pusu, no moc tomu nepomohlo.
Šla jsem si zapálit at se uklidní,, ale popravdě moc mi to nepomohlo, opět naopak.
Sedla jsem si v kanceláři ( naštěstí jsem tam sama.)
A začala jsem brečet i když jsem to chtěla zastavit tak to nešlo.. začala jsem chodit sem a tam a začala si říkat: Za vše můžeš ty, stejně Tě nikdo nemá rád, Martina si opustila taky ty je to tvoje chyba.
Popravdě, tento stav vážně už nedávám... nevím co, nevím jak.
Kamarádi? Fajn, mám kamarády, ale ke svému životu je nepotřebuji.
Rodina? Nepůjdu za bráchou, že mám depku...má 3 měsíční holčičku, nechci mu přidělávat problémy, nebo ať se bojí o mé chování.
Máma? No, dokuď nebyla se svým přítelem tak bych jí to i řekla i když by mi na to řekla, zase depkuješ kvůli Martinovi?
Ale teď co má přítele stále se věnuje jen mu, fakt každý den je vidět jak zamilované hrdličky mě už taky nebaví.
5 dní v kuse jsem teď jen hulila, každý večer 1 brko ( marihuana) ať se uklidním, zapálila, vyhulila lehla si a užívala si ten pocit, že jsem ÓK jen pociťovala ten pocit, že jako já jsem hiiiigh.
Ale prostě takhle to nejde...fakt se bojím, že opět upadnu do toho co jsem dělávala a to sebepožkozování a to nechci, stále mám jizvy které jdou celkem dost vidět.
Už vážně nevím, jestli mám psát dopis na rozloučenou nebo co mám udělat.
( Omlouvám se za chyby...je půl 5 ráno)

"Rozhodl jsem se, že si vypěstuju závislost. To jediný mě může zachránit před tím, abych si ustřelil palici."

5. března 2017 v 14:01
"Rozhodl jsem se, že si vypěstuju závislost. To jediný mě může zachránit před tím, abych si ustřelil palici." "Rozhodl jsem se, že si vypěstuju závislost. To jediný mě může zachránit před tím, abych si ustřelil palici."

Tento citát pověděl můj jeden z nejoblibenějších zpěváků Kurt Cobain ( Buď Ti lehká zem)
A měl naprostou pravdu.
Člověk musí mít nějakou závislost, aby dokázal přežíti každodenní realitu.
Kdo říká, že závislost nemá tak lže.

  • Dáte si každé ráno kafe, jinak nedokážeš fungovat?
  • - závilost.
  • Musíš si každý den po ránu zapálit, jinak nebudeš fungovat?
  • - závilost.
  • Musíš mít každý den něco sladkého jinak nedokážeš fungovat?
  • - závislost.
Podstatě já jsem závislá hlavně na nikotinu, vážně bez ranní cigarety nedokážu fungovat, daleko lepší závislost, než tu kterou jsem měla mm v 15cti letech, že jsem se každý den musela nějak sebepoškozovat, abych se 'uvolnila' na tohle už naštěstí už 'nehraji'

Kurt byl závislý na heráku a alkoholu, jinak by si musel ustřelit palici jak sám řek.
Asi si tu závislost silně nevytvořil podle toho jaká byla jeho sebevražda.
Mm, drogy naštěstí nějak nejsou v kontaktu s mou osobou ( I když z mých kamarádů tak 30% ano) Nepočítám do toho marihuanu, tráva není droga.
Ať si sám každý odpoví na tuhle otázku.
Kdo z Vás nikdy nehulil brko? Snad každý ( Mluvím za sebe)
Přiznávám, že já tak 1x do měsíce, abych se nějak hodila do pohody a přežívala každodenní realitu.
Ale vážně bez čeho bych nemohla být jsou cigarety, kafe ani tak ne, kafe si dám 3x do týdně a v pohodě.
( Nepočítám rodinu, rodina je jasná).
Alkohol a já? Nevyhledávám ho nějak extra jak dnešní generace, ale určitě 1x do 2 týdnů si 2dc vína dám, nebo když mám na něj chuť, nejsem líná si koupit láhev, ale určitě ne na ex ale například na pár hezkých večerů.

Máte vy nějakou závislost?


Vládce snů

5. března 2017 v 9:55
Ahoj, ano vím, že téma týdne jsem už psala, ale nikde není napsáno, že téma týdne se nedá psát vícekrát.
Vládce snů.
Může Vám to připadat jak název z filmu Noční můra v Elm Street, ale o Freddym psát nebudu ( Aspoň zatím)
Komu by se nelíbilo, kdyby si své sny mohl ovládat na 100% to snad každému, bohužel já to zatím neumím.
Ale říká se, že na co člověk myslí celý den nebo aspoň před usnutím tak se mu bude zdát.
  • já mám 2 druhy snů.
  • Buď ty u kterých se probudím a jsem vyděšena.
  • Nebo ty u kterých se probudím a je mi líto, že to byl pouhý sen

1) Nějaká noční můra které mám poslední dobou celkem často i když nevím proč, ale pokaždé mě chce někdo zabít, nebo někdo mě pronásleduje, no...není to moc pěkný.

2) Zdá se mi osobě kterou už vidím jen ve snu a užívám si ten sen do poslední sekundy, protože vím, že v realitě to být nemůže, no..aspoň z jeho strany ne.


Někdy si přeji, aby sen byl realitou.
A každodenní reality jen noční můrou




Další články


Kam dál